Nedaleko velkého lesa žil dřevorubec se svou ženou, která měla
jedináčka, tříletou holčičku. Byli
však tak chudí, že už neměli na denní chléb a nevěděli, jak
pro ni sehnat jídlo. Jednoho rána se dřevorubec smutně vydal
na svou práci do lesa a zatímco kácel dřevo, náhle
před ním stála vysoká a krásná žena s korunou ze
zářících hvězd na hlavě a řekla mu: „Jsem Panna Maria,
matka dítěte Ježíše. Jsi chudý a potřebný, přiveď
ke mně své dítě, vezmu si ho s sebou, budu jeho matkou a budu se o něj starat.“
Dřevorubec poslechl, přivedl své dítě a dal ho Panně
Marii, která ho vzala s sebou do nebe. Tam se dítěti dařilo
dobře, jedlo cukrové placky a pilo sladké mléko, měla
zlaté šaty a malí andělé si s ním hráli. A když jí bylo
čtrnáct let, Panna Maria ji jednoho dne zavolala a řekla
: „Drahé dítě, chystám se na dlouhou cestu, proto si vezmi do
péče klíče od třinácti nebeských dveří. Dvanáct z nich
můžeš otevřít a pohlédnout na slávu, která je v nich, ale
třináctá, ke které patří tento malý klíček, je ti zakázána. Dávej si
pozor, abys ji neotevírala, jinak budeš nešťastná.“ Dívka slíbila, že bude
poslušná, a když Panna Maria odešla, začala zkoumat příbytky
nebeského království. Každý den otevřela jeden z nich,
dokud neobešla všech dvanáct. V každém z nich seděl jeden
z apoštolů uprostřed velkého světla a radovala se ze
vší té nádhery a nádhery a malí andělé, kteří
ji vždy doprovázeli, se radovali s ní. Pak zůstaly jen zakázané dveře
a ona pocítila velkou touhu vědět, co se
za nimi skrývá, a řekla andělům: „Neotevřu je úplně a nevstoupím
dovnitř, ale odemknu je, abychom se mohli alespoň trochu podívat
skrz otvor.“ „Ach ne,“ řekli malí andělé, „to
by byl hřích. Panna Maria to zakázala a mohlo by to
snadno způsobit tvé neštěstí.“ Pak zmlkla, ale touha
v jejím srdci se neutišila, hlodala ji a trápila a
nedala jí odpočinout. A jednou, když všichni andělé odešli, si
pomyslela: „Teď jsem úplně sama a mohla bych nahlédnout dovnitř. Jestli to udělám, nikdo
se to nikdy nedozví.“ Vyhledala klíč, a když ho měla v
ruce, vložila ho do zámku a když ho vložila, otočila
jím také. Pak se dveře prudce otevřely a ona uviděla…
Tam trojice seděla v ohni a nádheře.
Chvíli tam zůstala a s úžasem se na všechno dívala, pak
se prstem lehce dotkla světla a její prst se stal zcela zlatým.
Okamžitě ji přepadl velký strach. Prudce zavřela dveře
a běžela tam. Ale hrůza ji neopustila, nechala ji dělat, co chtěla.
„Ano,“ řekla dívka podruhé. Pak spatřila
prst, který se stal zlatým od dotyku nebeského ohně, a
dobře viděla, že dítě zhřešilo, a potřetí se zeptala: „
Neudělal jsi to?“ „Ne,“ řekla dívka potřetí. Pak řekla
Panna Maria: „Neposlechla jsi mě a kromě toho jsi
lhala, nejsi už hodna být v nebi.“ Dívka pak usnula
hlubokým spánkem a když se probudila, ležela na zemi dole
uprostřed pouště. Chtěla křičet, ale nemohla
vydat ani hlásku. Vyskočila a chtěla utéct, ale
kamkoli se obrátila, neustále ji brzdily
husté trní, kterými se nemohla prodrat. V
poušti, kde byla uvězněna, stál starý dutý strom
a to muselo být jejím příbytkem. Do něj se vplížila, když
přišla noc, a zde spala. I zde našla úkryt před
mocí a její srdce neustále bilo a nechtělo se uklidnit, zlato
jí také zůstávalo na prstu a nechtělo zmizet, ať si ho tře a myje, ať si ho
tolikrát tře. Netrvalo dlouho a Panna Maria se vrátila ze své
cesty. Zavolala dívku před sebe a požádala ji, aby jí vrátila klíče od
nebes. Když jí dívka vrátila svazek, panna se
jí podívala do očí a zeptala se: „Neotevřela jsi i třinácté dveře?“ „Ne,“ odpověděla
. Pak položila ruku na dívčino srdce a cítila, jak tluče
a tluče, a dobře viděla, že neuposlechla její rozkaz a otevřela
dveře. Pak se znovu zeptala: „Jsi si jistá, že jsi
to neudělala?“
Bouře a déšť, ale byl to ubohý život a hořce plakala,
když si vzpomněla, jak šťastná byla v nebi a jak
si s ní andělé hráli. Kořeny a lesní plody byly její jedinou
potravou a ty hledala, kam až mohla. Na podzim
sbírala spadané ořechy a listí a nosila je do
díry. Ořechy byly její potravou v zimě, a když napadl sníh a led,
plazila se mezi listím jako ubohé zvířátko, aby…
nezamrzla. Zanedlouho se jí roztrhaly všechny šaty a jeden kousek
za druhým z ní spadl. Jakmile však slunce
znovu zahřálo, vyšla ven a posadila se před strom a její dlouhé
vlasy ji zahalovaly ze všech stran jako plášť. Tak seděla rok co
rok a cítila bolest a utrpení světa. Jednoho dne, když
se stromy opět oděly do svěží zeleně, lovil král země
v lese a pronásledoval srnu, která utekla
do houští, které tuto část lesa uzavíralo, sesedl
z koně, roztrhal keře a prosekal si cestu
mečem. Když se konečně prodral skrz zem, uviděl
pod stromem sedět nádherně krásnou dívku. Seděla
tam a byla celá pokrytá zlatými vlasy až k nohám
. Zastavil se a s úžasem se na ni podíval, pak
k ní promluvil a řekl: „Kdo jsi? Proč sedíš tady v divočině
?“ Ale ona neodpověděla, protože nemohla otevřít
ústa. Král pokračoval: „Půjdeš se mnou na můj hrad?“ Pak
jen lehce přikývla. Král ji vzal do náruče,
odnesl ji na koně a jel s ní domů. Když dorazil
do královského hradu, nechal ji obléknout do krásných šatů
a dal jí hojnost všeho. Ačkoli neuměla mluvit,
byla stále tak krásná a okouzlující, že si ji začal zamilovat
celým svým srdcem a netrvalo dlouho a oženil se s ní.
Asi po roce přivedla královna na svět syna.
V noci, když ležela
sama v posteli, se jí zjevila Panna Maria a řekla: „Jestliže řekneš pravdu a přiznáš se
, že jsi odemkla zakázané dveře, otevřu ti ústa a
vrátím ti řeč, ale pokud budeš ve svém hříchu setrvávat a
tvrdohlavě popírat, vezmu s sebou tvé novorozené dítě.“ Královně
bylo dovoleno odpovědět, ale zůstala neústupná a řekla: „Ne,
neotevřela jsem zakázané dveře.“ Panna Maria jí vzala
novorozené dítě z náruče a zmizela s ním. Druhý den ráno,
když dítě nebylo nalezeno, se mezi lidmi šeptalo,
že královna je lidožroutka a že své vlastní dítě zabila.
Slyšela to všechno a nemohla říct nic proti, ale
král tomu nevěřil, protože ji tolik miloval. Když
uplynul rok, královna znovu porodila syna a v noci
k ní Panna Maria znovu přišla a řekla: „Přiznáte-li se, že jste otevřela dveře?“
„Zakázané dveře, vrátím ti tvé dítě a rozvážu ti jazyk,
ale pokud budeš pokračovat v hříchu a popírat to, vezmu s sebou
i toto nové dítě.“ Královna pak znovu řekla: „Ne, neotevřela jsem
zakázané dveře.“ A panna vzala dítě z její náruče a
odnesla ho s sebou do nebe. Druhý den ráno, když i toto dítě zmizelo
, lid hlasitě prohlásil, že
ho královna sežrala, a královští radní požadovali, aby byla
postavena před soud. Král ji však tak miloval, že
tomu nechtěl věřit, a pod trestem
smrti radním přikázal, aby o tom už nemluvili. Následujícího roku královna porodila
krásnou dceru a potřetí
se jí v noci zjevila Panna Maria a řekla: „Následuj mě.“
Vzala královnu za ruku a odvedla ji do nebe a
tam jí ukázala své dvě nejstarší děti, které se na ni usmívaly a hrály si
s míčem světa. Když se z toho královna radovala,
Panna Maria řekla: „Ještě tvé srdce neobměkčilo?“ „ Jestli přiznáš
, že jsi otevřela zakázané dveře, vrátím ti tvé dva
malé syny.“ Ale královna potřetí odpověděla: „Ne, neotevřela jsem
zakázané dveře.“ Pak ji panna nechala
znovu klesnout na zem a vzala jí i třetí dítě.
Druhý den ráno, když se o ztrátě roznesla zpráva, všichni
hlasitě křičeli: „Královna je lidožroutka. Musí být souzena.“ Král
už nebyl schopen své rádce držet v klíně. Poté se
konal soud a protože nemohla odpovědět a bránit se, byla
odsouzena k upálení na hranici. Dřevo bylo připraveno a
když byla pevně přivázána ke hranici a oheň se
kolem ní rozhořel, tvrdý led pýchy roztál, její srdce pohnula
lítost a pomyslela si: „Kdybych se jen mohla před smrtí přiznat
, že jsem otevřela dveře.“ Pak se jí hlas vrátil a
hlasitě zvolala: „Ano, Marie, udělala jsem to!“
Z nebe se ihned spustil déšť a uhasil plameny ohně.
Nad ní vzplálo světlo a Panna Maria sestoupila se dvěma malými
syny po boku a novorozenou dcerou v náručí.
Laskavě k ní promluvila a řekla: „Kdo činí pokání ze svého hříchu a vyzná ho,
je mu odpuštěno.“ Pak jí dala tři děti, rozvázala jí
jazyk a zajistila jí štěstí na celý život.
